Votoč to do Mnichova Tour podzim 2010

Zápisky - díl 1. Pragovka a odjezd

Dlouho se o tom šuškalo po všech pražských klubech a putykách, kde šelmy psovité s elánem sobě vlastním rozdávají radost z poezie bulváru, punkgrassu a dalších neumělých stylů moderní hudby. Nakonec jsme se tyto pověsti rozhodli vyjasnit v předvečer svátku státu, který již mnoho let neexistuje, reprízou jedné z nejdivočejších akcí tohoto roku – společným koncertem na Pragovce. Pičus jako vždy předem poblouznil fanoušky – tentokrát pozvánkou na jakýsi rozlučkový koncert. Přitom šlo jen o to vyzkoušet, zda ještě funguje genius loci úchvatně (ne)adaptované fotbalové kantýny v samém srdci líbezných Vysočan, na dohled od šumařů vytahujících se s playbackem v O2 Areně. Management Pragovky udělal v čele s hospodským, bedňákem, řidičem i produkčním v jedné osobě za toho půl roku opravdu velký skok, takže za příjemné atmosféry mohlo dojít k šokujícímu odhalení: Kojoti se na zbytek měsíce loučí s Prahou! A to dobrovolně, nikoliv vinou soudního zákazu, ale jelikož se chystají na koncertní šňůru směrem na jihozápad. Byl Pes se pro změnu rozloučil se svým životním obdobím bez vydané desky – a oficiálně oznámil termín nahrávání živého koncertu na Slamníku na 24.11.

Více slávy jsme toho překrásného večera přesto ukousli my, jelikož "Votoč to na Mnichov Tour" vyvolala nefalšovanou kojotománii všude v okolí doposud pečlivě tajené trasy. Povzbuzování publika ve stylu (mnohokrát opakovaného): „to je nějakej fór s těma čepicema?“ či „holka, nebul, už to brzy bude končit“ dohnalo kapelu k nadstandardnímu výkonu, který jen zvýraznilo pět prasklých strun a zpečetila výživná jam session, během níž ždímali snad všichni hudebníci to nejlepší ze všech přítomných nástrojů a obráceně. Jenom Chroust tentokrát neměl k ruce mezinárodní pijanskou klientelu, takže nad tím zbylým póvlem brzy mávnul rukou a jel si sbalit klobouk se štětkou a pumpky na cestu. Vzhledem k tomu, že druhý den bylo bezpodmínečně nutné odjet, neměli jsme mu výjimečně zbabělý úprk za zlé, poněvadž zkušenost mluví jasně a opakování některých aktivit rozhodně není matkou moudrosti.

Díky tomu jsme se ve čtvrtek skutečně probudili - a dokonce i před polednem vstali - hořící nedočkavostí po vzrušujících zážitcích. Všichni až na organizátora Fandu toho dne pláli pro Český Krumlov. Jenže kapelník má přeci poslední slovo – a tak k našemu překvapení zaznělo“Votoč to na Mnichov“ v pokročilou odpolední hodinu hned prvního dne. Zároveň se ukázalo, že v rock’n’rollové pizzerii došla shnilá rajčata, pročež se provozovatel rozhodl pro jistotu koncert zrušit, jelikož nechtěl riskovat, že by návštěvníci museli po té böhmisch špíně házet přísady z vlastních pokrmů. Oficiálně se vymlouval na netekoucí vodu, nicméně ani náš racionální argument, že tohoto nápoje nespotřebujeme zrovna mnoho, nezabral…navíc jsme museli uznat, že omývat blahem omdlévající posluchače pivem či vínem také není to pravé.

A tak jsem naskládáni do auta v následujícím složení vyrazili vstříc netušeným událostem:

        Áňa - bubeník a back up vokalistka
        Chroust - basista a oportunista
        Fanda - umělecký vedoucí zájezdu
        Šmoula - trumpeta a kronikář
        Zuzka - housle a vše nečekené
        Vědouš - řidič a road manager
        Jirka - osobní asistent Áni, hostující kytarista a dobrý společník



Fogalerie díl 1.


Zápisky - díl 2. Čtvrtek

A tak se kojotí kamion Opel (příznačného modelu Arena) vydal na bezmála tisícikilometrovou cestu za dobrodružstvím. Za volant se spokojeně usadil Chroust, jehož dokonalé image cool řidiče autobusu z filmu Florenc 13:30 chyběla už pouze pověstná bekovka. Ostatní si vytáhli z chlebníků Šumavu s uherákem, zasyčely první odjištěné zátky na Branících a na plaubě tak zavládla výtečná nálada.

Během cesty jsme si teprve zvykali ve výše jmenovaných rolích. Mimo to se každý držel svého řemesla – Chroust bezpečně a s úsměvem řídil celou Arenu, Šmoula s Vědoušem ťukali trapně do notebooků neodkladné maily, skuteční muzikanti ladili a rozehrávali své nástroje, děvčata kladla jednu všetečnou otázku za druhou…inu, pěkně nám to ubíhalo. Zapadající podzimní slunce nad jedinou spojnicí Prahy s rozvinutější civilizací dodávalo výletu romantický nádech a fantazie díky tomu měla uzdu popuštěnou na maximum. Nejspíš proto jsme si malovali, že mezi mnichy dorazíme někdy rozumně večer a uvelebíme se na pěší zóně vyhrazené denně do 22h pouličním umělcům nejmíň na dvě hodinky.

Přestože jsme úspěšně zkrotili touhu po nezřízené konzumaci wurstů, weissbier a jiných dobrot a vystačili si zatím jen s Chroustovou přednáškou o gastronomických specifikách a lákadlech Bavorska, začali jsme kvůli dopravním zácpám na německé dálnici nabírat povážlivé zpoždění. Nic nepomohla zajížďka do boxů, kde došlo k výměně řidičů, značky piva a zasedacího pořádku – ani Vědobylovi se nepodařilo vůz odlepit od zemského povrchu, a tak přišly na řadu škarohlídské hlášky o tom, že do té ospalé díry jedeme vlastně úplně zbytečně.

Když náš škuner přirazil ke břehům mnichovského historického centra, již téměř odbíjelo devátou večerní. Nastalo proto hamletovské dilema: hrát či nehrát? Umělecký vedoucí společně s PR manažerem a pisatelem těchto řádek v jedné osobě se vydali provést bleskovou sondáž v terénu, zbytek posádky jel zakotvit k hostelu. Konkurenčních těles se nevyskytovalo v ulicích mnoho, totéž se však dalo říct i o chodcích. Cítili jsme se pod obrovským tlakem, asi jako když pořadatelé strahovského koncertu Rolling Stones v devadesátém roce neměli prodáno pár dní před koncertem ani polovinu lístků. Směrem ke zbytku kapely tak od jejího předvoje putoval přiléhavý vzkaz: „Záleží na akčnosti!“ Jelikož depeše dorazila na Zuzanin přijímač, bylo rychle a jednomyslně rozhodnuto a ve 21:15 už běželi Kojoti nedaleko Marienplatz se svou kůží na trh.

Následující dění lze těžko popsat z pozice člověka, který doposud nikdy v životě nepředváděl veřejně něco, o co kolemjdoucí nemuseli z principu ani trochu stát. Pravda je, že postoj k takovému počínání panuje v Mnichově diametrálně odlišný od toho, na jaký jsme zvyklí v našich zemích. Suma sumárum se nekonalo žádné velké mecheche, ale na večeři jsme si do klobouku vy(že)brali a několik neohrožených posluchačů vydrželo celý náš zkrácený set s poměrně spokojeným výrazem ve tváři. Úderem desáté se na ten humbuk přijeli přes okénko auta usmát muži zákona, a tak jsme dohoupali poslední Vagón dříví, zabalili si fidlátka a upalovali se vyčurat – většina z nás to totiž kvůli všemu tomu honění se za slávou nestihla a hraní přímo před tryskající fontánou působí na vylučovací soustavu náramně.

Výsledkem bleskové pouliční přehrávky byl pocit silné motivace k hraní těm nebohým lidem i druhý den. Přeci nám vlastně nikdo nedal přes držku a Vědobyla rovněž nezatkli pro kuplířství, když působil jako pasák málo exotických komediantů. Navíc peníze nikdy nesmrděj. Zašli jsme si tedy na nefalšovaný turecký kebab, naslibovali Chroustovi hory doly procházek po památkách, vylovili Zuzaniny korále z výlevky a šli si lehnout s vidinou pořádně uhozeného plánu na následující den. Jak se brzy ukázalo, je dobré být připraven na absurdní situace i v případě, že už si člověk připadá jako v tom nejdivnějším snu.


Zápisky - díl 3. Pátek

Nikomu normálnímu by se nechtělo věřit, že i na konci října je nutné získávat c.k. nebo jaké povolení k dennímu muzicírování na ulici vyhráváním před nějakou komisí, ke které se jakýkoli adept dostane včasným příchodem do fronty před sedmou hodinou ranní. Málokdo by taky vstával na zahraničním turné v šest kvůli něčemu jinému než autogramiádě na letišti nebo vyprovázení šťastných fanynek zadním východem hotelu. Jenomže Kojoti mají ve svých řadách Zuzanku. A ta si nařídila budík, odvalila ode dveří neodbytné fanoušky s kruhy pod očima, vyzbrojila se svou pověstnou trpělivostí a vyrazila na mnichovskou radnici.

Přestože umělcův spánek není z nejlehčích, dovolala se naše hrdinka přeci jen někomu z kapely, načež nastal všeobecný chvat a zmatek doprovázený Chroustovým voláním „zkurvenej zájezd“. A už se budili bedňáci, aby naložili kamiony nástroji a vyrazilo se na zteč nezkorumpovatelných bavorských byrokratů. Ne všichni měli to štěstí, například trubka byla z přehlídky vyřazena již předem, bicí záhy poté, co dámy s hubičkami umaštěnými od ranních klobás uviděly jen v náznaku typický kojotí rockec. I v těchto úřednických srdcích tvrdých jako kámen se však cosi zachvělo při těch libozvucích, které osekaná sestava vyluzovala ve výstavním sále obléhaném dalšími zájemci o povolené pouliční vystupování (aneb – po česku – žebrotu) a také samozřejmě zástupy novinářů. Ani železné dámy s kulatými razítky na stole pak nemohly vzdorovat hotové kojotománii, která vypukla v centru hrdého města piva a buřtů. Sukces to byl famózní, ale novogotický radniční palác byl těm tisícům malý, takové davy pamatoval naposledy rok 1933.

Mezi instalací bezmála půlhektarového pódia poblíž náměstí Marienplatz předvedla svoji první světlou chvilku železná huba, Chroustem důvěrně nazývaná Garmínka. Zavedla tak posádku složenou z úředně zakázaných účinkujících několikrát úplně do háje a znovu tamtéž, než tato skončila po hodině kroužení městem tam, kde již jednou parkovala. Nic však nemohlo zkalit radost a vzrušení, jimiž byla až po aortu zaplavena kojotí srdce nad tou největší nádherou, co svět viděl: německé úřední povolení k hudební produkci na veřejnosti!

Ten zážitek se ani nedá slovy popsat. Provádíte něco mezi žebráním, hudební produkcí a málo přesvědčivým exhibicionismem, přitom se většina kolemjdoucích tváří, že blázni nejste, dokonce je při jejich cestě do práce či kam ani moc neobtěžujete a peníze vám do klobouku hází, lepí na smyčec nebo dávají rovnou do ruky, každopádně nekradou a neplivají po vás. Potom se u vás zastaví neuniformovaná policie a zkontroluje s úsměvem povolení, přičemž ani nehne brvou nad faktem, že jak bubínek, tak trumpetka nakonec také hrají o sto šest, nakonec vám pár lidí zatleská nebo si popovídá a vám se nechce končit povolenou hodinku na daném místě, asi jako dítě nechce za žádnou cestu vystoupit z autíčka, když na autodromu zazvoní a vypnou napětí. Prosím pěkně, i Chroust byl celou akcí tak nadšen, že si málem zapomněl dojít koupit odznáček na svou turistickou hůl s vyobrazením mnichovské radnice, no naštěstí stihl ještě vystřízlivět, a tak se náš odjezd z města splněných snů přeci jen o pár hodin opozdil, jenže toho si nikdo v té euforii nepovšiml, dokonce ani jindy chladnokrevný a věcným přístupem oplývající roadmanažer Vědobyl, tolik na nás celé to víceméně nečekané extempore zapůsobilo, že do Krumlova nikdo nespěchal.

A jak se ukázalo, zmíněné duševní opojení přešlo i na neživé předměty, takže trubka se z toho chudák nějak promáčkla a pokroutila, ale ještě předtím, než jsme tohle zjistili, podělila se s námi o svou naprostou nepříčetnost milá navigace. Ta huba plechová brzy nedovedla hlásit nic jiného než „Přepočítávám“ a když se sejde tolik kohoutů-matematiků na jednom smetišti jako ve vavříny ověšeném kojotím vanu, vznikne brzy atmosféra hustá tak, že by se dala krájet, najeté kilometry přibývají závratnou rychlostí a cíl se nepřibližuje, ba i vzdaluje společně s vidinou pohodového hraní v krumlovském Bluegrass clubu. Po osmapadesáté hádce a bitce, která přecházela volně v pitku a obráceně, jsme tu hydru jednoduše vypnuli a jeli raději podle azimutu. Snad i díky tomu se nám podařilo projet i rodným městem Adolfa Hitlera, což rozhodně v původním plánu nebylo, ovšem podezření padá částečně na Chrousta coby majitele sličné Garmínky a zklamaného návštěvníka bavorských pamětihodností.

Majitel kulturního, stravovacího a ubytovacího zařízení BGC se na nás vyloženě těšil, což jsme usoudili podle toho, že již na pátý pokus zvedl telefon a na naše zoufale hloupé omluvy reagoval slovy: „A vy někam spěcháte?“. Jediné, za čím jsme opravdu spěchali, byl moment, kdy se přestaneme točit v časoprostorové smyčce a Vědouš nás vypustí z ponorky na vltavský břeh. A tak se taky někdy kolem půl osmé místo v avizovaných pět odpoledne stalo, čímž se turné přehouplo do své druhé, neméně zajímavé a vzrušující poloviny…Chroust tu první uzavřel konstatováním hned za hraniční čárou: „Herr Gott, to je Schweinhof tady to!“.


Úřední povolení k Mnichovské produkci